Fantasy aneb Kdo rád létá na dracích a ohání se hůlkou, ať udělá čárku!
Původně měl být tenhle článek věnován jednomu jedinému fantasy románu. Ale čím víc jsem se na něj chystala, tím jasnější mi bylo, že spíše než nad jednou knihou bych se ráda zamyslela nad celým žánrem fantasy literatury a následně v menší sérii článků zmínila ne jednoho, ale rovnou několik svých „miláčků".K tomu zamyšlení mě inspirují především diskuse, které vedu o fantasy se svým mužem. On totiž nikdy nečetl Pána prstenů, z Harryho Pottera zná jen pár kapitol (těch, které, když na něj právě vyšla řada, hlasitě četl našemu synovi), neviděl Hvězdné války ani Avatara. Těch několik filmů tohoto druhu, které náhodou viděl, ho prostě nechalo chladným. "Není to pravda, je to umělé, vymyšlené," namítá, "prostě mi to nic neříká, nemám se tam čeho chytit. Není to realita."
Co je to vlastně realita?
Počkej, počkej, říkám já. A není ta realita u spousty detektivek, historických románů a příběhů červené knihovny taky více než pochybná? Co všechny ty třeskutě komplikované vraždy, neuvěřitelné shody šťastných náhod a historické postavy se zcela současným uvažováním? Fantasy příběhy přece nutně mají svou logiku (celý jejich smyšlený svět musí mít svou logickou strukturu), vnitřní pravdivost, soudržnost, důvěryhodnou psychologii postav. To přece není tak, že si pod značkou fantasy může kdokoli napsat cokoli, opepřit to nějakou tou magií a nadpřirozenem a mít úspěch!
Jak je patrno, já mám fantasy (tohoto bratříčka sci-fi žánru vyrostlého z podhoubí pohádek, mytologie a rytířského eposu) docela ráda. A mám celkem pochopení pro jeho vášnivé fanoušky. Díky svému nejstaršímu synovi, který k nim patříval, vím, že mají své internetové stránky a diskuze, své časopisy a spolky a akce, kterým se říká cony a larpy.
Slovníček pojmů - con a larp
Con je setkání fanoušků sci-fi, fantasy, určitého televizního seriálu, filmu, spisovatele, herce nebo počítačové hry, anime, stolní hry, karetní hry na předem domluveném místě a předem domluvené době. Larp vymysleli různě po světě nezávisle na sobě skupinky lidí, kteří sdíleli zálibu ve fantasy žánru, v hraní rolí a touhu zkusit fyzicky zažít „jiný svět". Předchůdci a možnými ovlivniteli larpu jsou táborové hry, kostýmové párty, simulace v roli, improvizační divadlo, psychodrama, vojenské simulace a historické rekonstrukce.
Smyslem je společná tvorba příběhu, pocit ponoření se do fiktivního světa, překonávání překážek ve snaze dosáhnout cílů postavy a vůbec - mezilidské interakce. Kromě zábavního a uměleckého účelu mohou být larpy využity k vzdělávacím nebo politickým účelům. Například některé dánské střední školy používají larp k výuce mnoha předmětů.
No, tak vidíš, milý muži, nemůže být to, co z podhoubí fantasy vyroste, nakonec zajímavé a třeba i prakticky využitelné? Vidím jak se můj muž skepticky usmívá. A já už vím, co se chystá mi říct: "No jo, některý lidi prostě vzrušuje představa, že se řežou s hromadou trpaslíků, skřetů nebo bůhví čeho, aspoň někde a aspoň nějak, že jo. V práci šéfovi říct pravdu do očí nemůžou, ale nějakýmu goblinovi nebo ghůlovi skrz knížku jo. A rozsekat ho pak na kousky, otřít meč od zeleného slizu a spokojeně odletět na drakovi na svůj hrad a se svou neuvěřitelně ztepilou Bharmengildou sežrat tři kance a vypít litry ambrózie."
Fantasy jako únik od reality?
Aha, a máme tu další argument proti: Fantasy je útěk před světem. Jenže utíkat před světem, odpočívat od svého života a skutečných problémů se dá přece ledasjak. A kdo to chce dělat, dělat to bude a svou cestu si najde. Naši hoši za něj budou dávat góly, Špotáková mrskat oštěpy, Angeliky a Šeherezády za něj budou nezkrotně či naopak zdrženlivě milovat (podle toho, čeho on právě není schopný) a Bruce Willis za něj zachrání svět. Ovšem za to, že někdo nějakou věc používá a prožívá nemoudře, nemůže ta věc sama.
A pak mně napadlo, že sice pořád tak úplně nechápu, že mého muže nebaví fantasy literatura, ale že bych se mohla pokusit lépe pochopit, co na ní baví mně. Takže co vlastně? Vždyť já ji nečtu ani příliš často. Spíš vzácně, ale to zase potom velmi ráda. Protože v ní nacházím něco velmi občerstvujícího. Ocitám se na chvíli ve světech a příbězích, které ač sebepodivnější, mívají v sobě většinou obsaženu jakousi rovnováhu, rozpoznatelné dobro a zlo a dospívají nakonec k harmonii. A zažívám to, že věci mohou být ještě úplně jiné a jinak, než si myslím. Vracím se do dětství, kdy jsem jaksi přirozeně brala to, že čas i realita může řídnout a houstnou a prolamovat se. A že pod kobercem či postelí či za zrcadlem či v tunelech metra může být ledacos překvapivého.
Fantasy jako pomocník ve výchově dětí
Baví mě, že díky fantasy mám možnost trošku víc nahlížet do světa svých synů, mám si s nimi o čem povídat, co prožívat. Protože oba mí synové v jistém věku začali k šermování klackem přibírat ještě mávání hůlkou, výrobu lektvarů a kreslení draků, podivných bojovníků a map se spoustou značek. A já si navykla jejich knížky a časopisy občas číst s nimi, občas si od nich něco nechat doporučit, občas naopak něco doporučit jim. A vždycky mně potěšilo, když se jim při tom uznale zablýsklo v oku.
Zkrátka považuji fantasy žánr za dost vhodné a výživné „pokračovací mléko" (termín výrobců umělých mlék pro instantní mléko pro batolata) pro mládež. Je plné příběhů, které podobně jako pohádky dítě dobře vybavují do života. A na rozdíl od mnohé „vysoké literatury" netrpí jednou vadou. Nesoustředí se totiž na pouhé konstatování, diagnostikování nemoci společnosti (či doby). Fantasy literatura není zaseknutá v hlubinném, seriózním prohlížení si nádorů a vředů. Tedy, to fantasy také umí, ale nezastavuje se u toho. Takže se čtenář nakonec po mnohých peripetiích dočká toho, že Harry Potter, Luke Skywalker a hobit Frodo temnotu v sobě i v světě kolem sebe přemohou, rovnováha je zachována, život zvítězí.
Fantasy knihy pro příště
Prohlížím si vybrané knihy, své nachystané fantasy tipy, jimž se budu věnovat v následujících článcích. Svého muže mám za zády, a tudíž mě napadá toto: u prvních dvou knih mi imponuje jejich filozofický, jungiánský pohled na svět, třetí je v podstatě netradiční historický román a čtvrtý je z velké části horror. Kde je jaká fantasy? Nehledě na to, že všichni autoři, o nichž budu psát (Ursula Le Guinová, Robert Holdstock, Marion Bradley Zimmerová, Stephen King) jsou prostě zatraceně dobří spisovatelé, takže by od nich bylo potěšením číst i návody na obsluhu auto-myčky!
Ano, jenže to všechno právě JE fantasy literatura. Tahle všehochuť, toto propojení a čerpání z nejrůznějších žánrů, filozofií a věd. Často v podání skvělých literátů. Protože ačkoliv je ve fantasy spousta opravdu slabých kousků, je tu také mnoho románů, které podle mě směle mohou stát v polici vedle velikánů klasické literatury. A neztrácí přitom pro někoho možná „přízemní", mně však velmi drahé atributy - důraz na čtivost a příběh. Fantasy žánr totiž dobře ví, že „příběh je krev duše", jak říká jeden můj přítel. A já s ním souhlasím.
V článku je citováno a i jinak čerpáno z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Markéta Bidlasová (více o ní zde)
Foto: nikolasan.blog.cz
Autor: Redakce PŽ
