Kdo rád létá na dracích a ohání se hůlkou, ať udělá čárku II. aneb S čím u mládeže uspějete
Že je fantasy literatura podle mě vhodné „pokračovací mléko" pro duševní život mládeže, jsem psala již v minulém článku. Tentokrát bych doporučila čtenářské pozornosti dva příběhy, které podle mě do této kategorie patří. Neboť, a o tom už jsem také psala, úroveň fantasy románů je opravdu všelijaká. Proč tedy nevyzdvihnout klady těch povedených?Také už jsem u synovy postele narazila na knížky, které jsem nebyla schopná vůbec dočíst, připomínaly mi totiž hodně tupé akční filmy v mírně pohádkovém balení. Na druhou stranu mě potěšilo, že je tak většinou vnímal i syn. Tedy - obdobně jako je podle něj jogurt „jen taková pauza mezi jídlem", tyto příběhy jsou pro něj nejspíš jen taková pauza mezi pořádným čtením.
Čaroděj Zeměmoří
Ale pojďme tedy k pár knihám, které já považuji za voňavou a vydatnou stravu a s kterými jsem u staršího syna uspěla. Jednou z prvních byl před mnoha lety (synovi mohlo být tak jedenáct let) Čaroděj Zeměmoří americké spisovatelky Ursuly Le Guinové.
Ursula Kroeber Le Guinová (+1929) píše romány, poezii, knížky pro děti a eseje, nejznámější jsou její romány a povídky z oblasti science fiction a fantasy. V češtině je nejoblíbenější její cyklus příběhů ze Zeměmoří, nejuznávanějším dílem však je román Levá ruka tmy. Je považována za jednoho z nejlepších spisovatelů fantastických žánrů vůbec. Známá je propracovaností svých děl a svými sondami do oblastí taoismu, anarchismu, feminismu, psychologie a sociologie. Knihy cyklu o Zeměmoří jsou často porovnávány s Tolkienovou Středozemí nebo Lewisovou Narnií.
Čaroděj Zeměmoří, útlý román z roku 1968, je prvním příběhem rozsáhlého cyklu a dnes je považován za svého druhu klasiku. Příběh o mladém čaroději Gedovi, jenž se musí postavit tajemnému Stínu, svému temnému já, kterého v mladické pýše vyvolal z říše mrtvých, se odehrává na mnoha místech, v mnoha vodách a na roztodivných ostrovech světa jménem Zeměmoří. V Zeměmoří se někteří lidé rodí obdařeni magickým talentem, který je však třeba cvičit a ovládat. A téměř to hlavní na zeměmořské magii je naučit se věci pojmenovávat jejich pravými jmény. To je skutečným a jediným klíčem k čarodějné moci.
Mě na tomhle příběhu zasáhla jeho prostota a průzračnost. Má v sobě hodně z pohádky a také má krásný, chvílemi až archaický jazyk. Když jsem ho četla, téměř jsem cítila na tvářích vítr, vločky sněhu nebo slanou vůni moře. Moc mě těší, že tahle knížka má čestné místo v synově knihovničce a že se k ní syn opakovaně vrací.
Les mytág
Pak se mi jednou povedlo udělat dojem dokonce i na mého patnáctiletého synovce (poznala jsem to, protože zvedl hlavu, odhrnul si vlasy z obličeje a podíval se na mne se zájmem!). To když jsem se zmínila o jednom svém oblíbeném fantasy románu. Jmenuje se Les mytág a je od britského spisovatele Roberta Holdstocka. Já ho vnímala jako román pro dospělé, ale evidentně je přitažlivý i pro náctileté.
Robert Paul Holdstock (1948-2009) byl britský autor fantasy proslavený především knihou Les mytág, se kterou souvisí také mnohé jiné jeho romány a kratší práce. Vystudoval aplikovanou a lékařskou zoologii. Jeho práce se zabývá především tajemnými lesy, jež skrývají primitivní kultury a mýtické archetypy, které jsou vlastně relikty vzpomínek minulých generací. V těchto příbězích je cítit ovlivnění pracemi psychologa C. G. Junga. V roce 1985 získal za román Les Mytág ocenění World Fantasy Award.
Základní linii příběhu určují dva bratři a jejich podivínský otec, který celý život zkoumal Les. Les a mytága, která v něm vznikají. Co jsou to mytága? Jsou to zvláštní postavy, které je občas možno v Lese zahlédnout, tak trochu jako mžitky či oživlé sny, a čím jsme hlouběji v Lese, tím jich je víc. Také jedna z hlavních postav, středobod celého příběhu, krásná Guiwenneth je mytágo. Otec a později i oba bratři se do ní zamilují... a propadnou Lesu.
A víc vám toho neprozradím, byla by to totiž škoda. Cesta za láskou do nitra spletitého Lesa, do hlubin sebe, je vážně napínavá a místy dost zneklidňující. Pod dramatickým příběhem tepe neklid, neklid a myšlenky, které si v teplém rozsvíceném bytě na mě netroufnou, zato uprostřed noci ve stanu v lese, nebo pod noční oblohou u ohně se vynořují v hojném počtu. Útržky vzpomínek promísené s útržky snů, strachy z dětství a myšlenky na konečnost. Anebo nekonečnost?
Ochutnávka fantasy románů, které mě i mého syna zasáhly, by mohla pokračovat celkem dlouho. Určitě by mezi naše oblíbené lahůdky patřil cyklus o Zaklínači od Andrzeje Sapkowského, Jonathan Strange & pan Norrell Susanny Clarkové nebo celá řada skvostných humorných příběhů Terryho Pratchetta. Já se však místo toho hodlám v příštím článku věnovat knihám, na nichž jsem se se synem tak úplně neshodla. A trochu zmapovat, jaké to má důvody. Ale více o tom až příště...
V článku je citováno a i jinak čerpáno z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Markéta Bidlasová (více o ní zde)
Foto: gaarinkachan.blog.cz
Autor: Redakce PŽ
