Starořečtí dramatici
Antická literatura, řecká i římská, je dodnes vysoce ceněna. I když staří Římané rozvíjeli několik nových literárních druhů, jako například satiru, většinou se nechávali inspirovat řeckými autory, jejichž díla fascinují a lákají i dnešní čtenáře a spisovatele. Známí a oslavovaní jsou zejména starořečtí dramatici Aischylos, Sofokles, Euripides nebo Aristofanes. Jejich jména jste už jistě slyšeli. Víte také, jaké divadelní hry je proslavili?
Jak vzniklo drama?
Mluví-li se o staré řecké literatuře, mnohým z vás se jistě jako první vybaví jméno Homér. Homér, který je tradičně považován za autora hrdinských eposů Ilias a Odyssea, však tvořil ve starém archaickém období, které je datováno do 8.-6. stol. př. n. l. Do této doby starověkých řeckých dějin je řazena i básnířka Sapfó nebo bajkař Ezop. Literatura tohoto období je inspirující, krásná a nesmrtelná, avšak ještě nám nepřináší drama!
Drama vzniká až v období attickém, datovaném do 5.-4. století. př. n. l. Toto rozdělení není náhodné a bezdůvodné. Styl života lidí se od sebe v jednotlivých obdobích velice liší. V období attickém vznikají svobodné městské státy s demokratickou formou vlády. Rozvíjí se filosofie a vzrůstá zájem o vnitřní život člověka. Je to doma rozkvětu a ideální chvíle pro vznik psychologických a hlubokých dramat. Drama vzniklo z náboženských oslav boha vína a veselí Dionýsa. Během těchto oslav sbor pěvců převlečených do kozích kůží přednášel radostné básně doprovázené tancem, tzv. dithyramby. Z těchto představení postupně vzniklo drama, tragédie i komedie.
Starořecká tragédie
Divadelní hry vážného obsahu, tedy tragédie, psalo mnoho tehdejších autorů, avšak nám se do dnešní doby dochoval jen zlomek těchto děl. Dochovaly se tragédie od Aischyla, Sofokla a Euripida. Odborníci na antickou literaturu tvrdí, že to nebyli zrovna nejoblíbenější autoři, že starořečtí diváci upřednostňovali jiné autory a jiné hry. My tyto autory ani obsahy her dnes neznáme, pokud ale skvosty, které se nám dochovaly, byly jen průměrem tehdejší tvorby, pak musely být ty nejlepší hry zcela dokonalé a nepřekonatelné. Nebo je také možné, že lid ocenil hry jednoduché a prosté, avšak ne literárně hodnotnější než ty, které se dochovaly a které dnes můžeme číst.
Aischylos, autor tragédií Oresteia, Sedm proti Thébám, Peršané nebo Prosebnice, zavedl pro divadlo dekorace, masky, kostýmy a na scénu uvedl druhého herce. Do té doby byl na jevišti vždy jeden herec, který komunikoval se sborem. Klasickým námětem byl spor mezi lidmi a bohy, přičemž lidský osud pojímal jako bezvýchodný a vždy odvislý od rozhodnutí bohů, jejichž zásah (Deus ex machina) byl vždy rozhodující.
Tento rys se projevoval i v tragédiích Sofokla, který na scénu zařadil třetího herce. Jeho hry jsou například velice známá tragédie Elektra, což je vlastně jinak zpracovaný námět Aischylovy Oresteie nebo dále Král Oidipus nebo též velice proslulá a dodnes často divadelně zpracovávaná Antigona.
Euripides, jehož přínos spočívá zejména v osobnějším a individuálnějším přístupu k jednotlivým postavám tragédií, omezil důležitost sboru a více se zaměřil na hlavní herce a jednotlivé scény dramatu. S Euripidem je spojována divadelní hra Elektra, ve které činy jednotlivých aktérů vykresluje a posuzuje zcela jinak než Sofokles, individuálněji a s větším zapojením psychologického aspektu. Dále se jedná o hry Trojánky, Ifigenie v Tauridě a konečně Médeia.
Všechny tyto tragédie se staly inspirací pro novodobé spisovatele, dramatiky, filmaře a jiné umělce. Například níže si můžete prohlédnout obraz od malíře Eugéna Delacroixa Médea.
Starořecká komedie
Za nejvýznamnějšího autora komedií této doby je považován Aristofanes. S humorem a dráždivým sarkasmem poukazoval na úpadek athénské demokracie a na sociální nespravedlnost doby. Už tehdy byla tedy komedie používána jako způsob, jak v humorné nadsázce upozornit na palčivé a kontroverzní téma doby.
Je autorem her Ptáci, Jezdci, Žáby nebo Lysistrate. Ve hře Žáby například mezi řádky odsuzuje Euripida a jeho individuální pojetí postav. Je přesvědčen, že jeho hry bourají staré mytické představy o světě, ve kterém člověk nemůže jednat sám za sebe a je závislý na vůli bohů. To je podle Aristofana špatně a ničí to jistoty a morálku společnosti, a proto se tomu ve své komedii vysmívá.
Z historického hlediska jsou pro nás dnes starořecké komedie snad ještě zajímavější než tragédie, protože právě skrze témata komedií můžeme lépe porozumět problémům, které Řekové v dané době řešily.
Autor: Kateřina Mazáková
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.