Karel Hynek Mácha: Máj
Kdo by neznal příběh Máje. Vrcholná romantická báseň, kdy Vilém, strašný lesů pán, zabije svůdce své milé Jarmily, aniž by tušil, že zabil svého otce. Tragédie, která se tak před námi rozprostírá, nemá obdoby: Vilém se ve vězení mučí chmurnými myšlenkami a nakonec je popraven. Jarmila, která než aby se trápila svou hanbou a smrtí muže, kterého milovala, raději dobrovolně ukončuje svůj život skokem ze strmé skály. A krásná májová příroda? Zůstává k hrůze, která se děje kolem ní, netečná. Krásná, hrdá a netečná.
Těžké počátky
Přestože v dnešní době chápeme individualisticky vypjatou a romanticky laděnou báseň Máj za jeden z klenotů české kultury, dříve tomu tak nebylo. Máj i Mácha svým zařazením totiž spadají do období národního obrození. Přesto je to pouze historická příslušnost, kterou chápeme čistě jako časovou. Mácha totiž nenaplňuje dobové imperativy literatury a místo toho, aby tvořil z doby a pro dobu, je jeho dílo více osobní zpovědí a uměleckým počinem nežli obrozeneckým výtvorem. I když ke svému dílu přidává vlastenecký předzpěv, nestačí to. Dobová kritika se k jeho dílu staví vlažně a negativní posudky vycházejí jeden za druhým. Národ je pobouřen troufalostí mladíka, který nesplňuje svou tvorbou cíl osvětový, výchovný a vlastenecký. Nelíbí se jim ani Máchův hrdina, který svou rozervaností, vyhraněným individualismem – navíc vrah a vězeň – zpochybňuje normy společnosti, staví se proti nim, bouří se. Nemají pochopení ani pro city Máchy, jeho rozervanost a jeho pohled na život jim připadá scestný.
Co na to J. K. Tyl a ostatní vlastneci?
"Pochybujeme, že by kdo z ohlasu tónu zbortěné harfy nějaký zvuk uslyšel, a co jsme viděli a slyšeli v té básni? V pěkném oděvu mrtvé, věčné nic! (…) Odporujeme tomu a podobnému heglianismu, že na věčnosti žádný cíl…" komentuje Máj Jan Slavomír Tomíček.
Ostatní nejsou od jeho názoru daleko: " Není-liž nic potřebnějšího ve stavu, nic půvabnějšího v století našem, nic důležitějšího v životě, než vrahovo rozebírání neznámého "nic" – není-liž i nic pěknějšího v říši ideálů, čím by se v p. Máchovu srdci byl mohl zpěv vzejmouti, aby všemi vlastmi pohýbal?" Tak se k máji staví kupříkladu Josef Kajetán Tyl.
Začtěte se
Naštěstí v dnešní době si již každý uvědomuje literární hodnotu tohoto díla. Proto se nechme unášet jeho verši a propadněme zvukomalebnosti:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
Autor: Redakce PZ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.