Buďte spokojeným rodičem aneb Konec péče o spokojenost dětí na úkor své vlastní
Pojďme se zkusit podívat na to, co jako rodiče vlastně chceme. Většina rodičů si přeje, aby jejich dítě bylo zdravé, šťastné, spokojené, a hlavně: aby se mu dál v životě dařilo. Proti tomuto přání není co namítat, ba právě naopak, je v pořádku, že se nad výchovou dětí zamýšlíme. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se dětmi zabýváme až příliš, tedy když se dětmi zabýváme více než sami sebou a na nás "tak trochu" nezbývá čas. Pak máme ovšem pocit, že nestíháme to či ono, zkrátka nezvládáme všechno to, co bychom zvládnout chtěli. Jak z toho ven?Pro spokojenost dětí dělají rodiče vše. Je to tak ale dobře?
Jistě to znáte sami. Jako rodiče jsme uhonění, rozladění, nemáme čas si popovídat a jen tak spočinout někomu v náruči, trápíme se nad tím či oním, většinou ale nad nepodstatnými věcmi, a ty důležité neřešíme. A tak roztáčíme kolotoč, ve kterém jsme čím dál tím více nespokojení. Čím větší je naše nespokojenost, tím víc se snažíme o to, aby byly spokojené alespoň naše děti. Tedy aby se nemusely namáhat tak jako my sami. Uvnitř sami sebe slyšíme říkat: „Ony si přeci nezaslouží žít takový těžký život," a o to usilovněji hledáme, jak ho svým dětem ještě více usnadnit.
Nejen, že za ně děláme věci, které jsou schopné si udělat samy, ale mnohdy za ně i myslíme: jestli mají to či ono, jestli si nezapomněly věci do školy a v kolik hodin mají jaký zájmový kroužek. Přebíráme za ně zodpovědnost v oblastech, kde už by ji měly mít ony samy, a nejhorší na tom je, že to všechno děláme v dobré víře, že si myslíme, že díky tomu budou naše děti šťastné.
Neřešte věci za děti, jděte jim příkladem!
Kdyby se nám podařilo se na chvíli zastavit, možná bychom si uvědomili, že děti se nejvíce učí z toho, co vidí kolem sebe, z toho, jak žijeme my sami. Že nezáleží na tom, co říkáme, ale na tom, co sami děláme, a že jsme to především my rodiče, kdo dětem ukazuje, co je to vlastně život a jak se v něm zařídit. Že se možná snažíme umetat cestičku svým dětem víc, než je zdrávo, a že jim tím bereme radost ze života a jeho objevování.
Napadá mě k tomu jeden příběh, který mi vyprávěl můj přítel. Narodil se více než před padesáti lety a vyrůstal s rodiči, se svými sourozenci, a především s babičkou, na malé vesnici. Rád na babičku vzpomíná, hodně se o něj starala, vyprávěla mu pohádky, naučila ho spoustu věcí. Třeba jak se starat o zvířata a jak si s lidmi povídat. Do školy chodil s ostatními dětmi pěšky do vesnice vzdálené asi pět kilometrů, a když napadlo hodně sněhu, tak jim babička chodila naproti, aby jim vyšlapala cestičku. A vyšlapala cestičku doslova, protože v té době bývalo v zimě hodně sněhu a ona se bála, aby děti někde po cestě nezapadly.
Vypadá to jako ušlechtilý čin, dětem se to ale vůbec nelíbilo! Ony se totiž vždycky těšily, jak si tu cestičku budou prošlapávat samy, že si sněhové závěje užijí, že do nich budou skákat, že tam budou házet aktovku a opětovně ji hledat, a hlavně, že při tom zažijí spoustu legrace. A o tu právě přišly. Cestička byla díky babičce prošlapaná, takže se sice nemusely namáhat, ale zároveň přišly i o všechnu tu zábavu kolem...
Tento příběh jsem vyprávěla, aby v nás nezůstal nepříjemný pocit odsouzení či pocit viny za různé chyby a přešlapy, kterých jsme se možná během výchovy svých dětí dopustili či dopouštíme. My ale nejsme žádní "strašní" rodiče - to abychom si nemysleli, že tohle před námi nikdo nedělal. Ne, nejsme špatní, vždycky děláme věci nejlíp, jak jen dovedeme, ale možná už je na čase přestat dětem sloužit a začít se starat o to, aby bylo dobře nám. Možná by se vyplatilo nechat děti trochu víc se namáhat, pak by totiž mohlo být dobře nám všem.
Libuše Junková (více o ní zde)
Jiným způsobem upravený text vyšel také v magazínu Sedlčanský kraj.
Autor: Redakce PŽ
