Moje dítě lže. Co s tím dělat?
Jedno známé české moudro říká: "Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe." Z toho jasně plyne, že lež je obecně vnímána jako něco špatného. Snad každý rodič si přeje, aby z jeho dítěte vyrostla osobnost, která je nejen zajímavá a jedinečná, ale především čestná. Lhaní svým dětem netolerujeme. Jak posuzovat takové nepravdy u malých dětí? Brát je více jako bujnou fantazii nebo spíš jako základ, na kterém bude dítě dále stavět, takže je třeba dát mu jasně najevo, že tudy cesta nevede? Je nějaký „lék" proti lhaní?Všechno je relativní, takže se patrně nedostaneme k jednoznačné odpovědi, jak bychom se obecně měli k dětským lžím stavět. Záleží na tom, co za kterou lží je. Proto se také ke každé lži potřebujeme jinak stavět. Někdy se ani nejedná o skutečnou lež, protože dítě vnímá věci jinak než dospělý, takže neřekne podstatné věci jen proto, že ono je za podstatné zkrátka nepovažuje. Také může být ponořeno do svého vnitřního světa, kde si vymýšlí své vlastní příběhy. Rozlišovací schopnost mezi realitou a fantazií mu chybí, a pak se mu snadno může stát, že se zamotá do nějaké iluze, o které si myslí, že je realitou, což není divu, protože s tím míváme mnohdy problém i my dospělí.
Na prvotní lhaní bychom se neměli dívat jako na něco strašného, ale jako na něco, co je v určitém věku normální. Je to něco, co patří k vývojové fázi dítěte. Dítě jednak hledá, kde je realita, a také zkouší, co si může dovolit. Mohli bychom říct, že testuje i to, jak mu rodiče umí stavět hranice.
Příklady táhnou
My dospělí mnohdy dětem nedáváme vhodný příklad tím, co sami děláme. Někdy lžeme, aniž si to uvědomujeme, třeba: „když neuděláš to a to, tak já ...", a vyhrožujeme něčím, co potom nedodržíme. Například "když mě teď neposlechneš, nepůjdeš s kamarádem ven." Pak ale potřebujeme něco udělat my sami nebo chceme mít od dítěte klid a dítě si s kamarádem venku hraje. Tím se ale stáváme nedůvěryhodnými a příště si můžeme říkat, co chceme - dítě nás poslouchat nebude. Už má s námi zkušenost, že to, co říkáme, není důležité, že je to pak stejně jinak. Že něco jiného říkáme a něco jiného děláme. Nedefinujeme snad právě takto lež?
Aniž si to možná uvědomujeme, lež je běžnou součástí naší společnosti. Když vás například vyfotí za volantem při porušení dopravního přestupku, stačí dojít na policii a nahlásit, že jsem neřídila (to znamená dobře zalhat), říci, že řídila osoba mně blízká, a vše je vyřízeno.
Vzpomínám si na jednu příhodu ze svého dětství. Byla jsem se svou sestrou u babičky a dědy na prázdninách. V zápalu nějaké hry (nebo spíš přetahování) jsme rozbily skleněnou výplň u vstupních dveří. Když jsme se domlouvaly, co s tím uděláme, moje sestra rozhodla, že se nepřiznáme, a běda mi, jestli to já řeknu. Sestra byla o rok starší, ale fyzicky mnohem zdatnější než já, a při sourozeneckých potyčkách vždy vyhrávala, takže jsem se jí tak trochu bála. Ovšem ten, kdo souhlasil s jejím rozhodnutím, že budeme lhát, jsem byla já.
Když nás dědeček večer podroboval „výslechu", pečlivě jsem dodržovala předepsaný scénář mé sestry, že o rozbitých dveřích nic nevíme. „Vyslýchání" trvalo dlouho a bylo to hodně nepříjemné. Pamatuju si ten pocit po více než čtyřiceti letech ještě dnes. Nejvíc nepříjemné pro mě ale bylo, když moje sestra nakonec dědečkovi řekla, že jsme ty dveře rozbily my dvě. To bylo, jako by mě někdo opařil, hrozně jsem se styděla. A ještě víc, když mi dědeček řekl, že jsem ho moc zklamala, že mi věřil a od teď už mi věřit nemůže. Trvalo hodně dlouho, než jsem si jeho důvěru získala zpátky, a taky si jeho slova pamatuju po zbytek života.
Nezbytná vlastní zkušenost
Nevím, jestli je nějaký lék proti lhaní, ale mně připadá důležité nechat děti učit se ze zkušeností. Aby děti měly možnost pocítit, co to způsobuje a kam to vede. Moje kamarádka mi vyprávěla o svém pětiletém synovi, který při večeři říkal, že nebude jíst, protože ho bolí břicho. Ve skutečnosti si v ten čas chtěl skládat své oblíbené puzzle. Když se chtěl druhý den dívat na pohádku, tak mu řekla: „Ty už jsi dneska ale pohádku viděl". Když se bránil, že dnes ještě žádnou neviděl, sdělila mu, že je to stejné, jako když on si vymýšlel, že ho bolí břicho.
Potřebujeme najít nějakou vhodnou situaci, kdy dítě pocítí, jak to vypadá, když se neříká pravda. Ukazovat, že tahle cesta není vhodná, že se to nevyplácí. Že mu třeba potom nebude moci důvěřovat a že to naruší náš vztah. Pro dítě je takový zážitek výživnější než jakékoli moralizování typu "lhát se nemá".
Libuše Junková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
