Proč škola učí děti nesmysly?
Nedávno mi přišel dopis ze střední školy, že můj osmnáctiletý syn dostává ředitelskou důtku za nepřezutí do papučí. V první chvíli to mě, původním povoláním učitelku a matku dvou dospělých synů, rozesmálo. Chtěla jsem ten papír vyhodit, ale řekla jsem si, že přijdu celé věci na kloub. Co když je za těmi papuči schováno něco, co mi škola sděluje nepřímo? Napadlo mne něco ve smyslu "Nezvládáme se s vaším synem domluvit, tak ho trestáme, protože naše metody selhaly a my si nevíme rady, jak ho donutit, aby dbal našich pokynů a přezouval se."Toho, že některé metody ve společnosti už prostě nefungují, si ti vnímavější všimli. Ti přizpůsobiví nemají problém a hledají metody nové a aktuální. Avšak ti, kteří trvají na správnosti starých osvědčených metod, jsou v pasti, protože nehledají nová řešení a nemají tedy šanci zejména u mladých lidí uspět. Právě lidé ve věku zhruba od 15 do 19 let jsou totiž nastaveni bouřit se proti všemu starému a zkostnatělému a chtějí, aby celý systém fungoval nově.
Pravidla? Dodržovat jen smysluplná!
Tady vidím prostor, který škola evidentně nevyužívá. Vzhledem k tomu, že si moc dobře vzpomínám, jak jsem přezouvání svého syna kdysi dávno učila a jak to zvládal sám v mateřské školce, a vzhledem k tomu, že ani v současnosti si trenér florbalového týmu nestěžuje, že by syn k finálovému zápasu chtěl nastoupit v polobotkách a nehodlal se přezout, usuzuji, že samotné přezouvání nejen nezapomněl, ale že to i respektuje v situacích, které dávají smysl. Navíc vím, jak poslouchá právě pokyny trenéra a jak celé družstvo čeká jaký pokyn příjde, aby ho hned mohli na hřišti uplatnit, protože mají zkušenost, že právě trenérovy pokyny jsou smysluplné, vycházejí z jeho vlastní hráčské praxe, a když se je snažili dodržet, většinou to vedlo k úspěchu. Stručně řečeno, tyto smysluplné pokyny se jim zkrátka vyplatilo dodržovat.
Proto si kladu otázku, jak je možné, že škole se něco podobného nedaří? Jak vlastně vede ona své žáky k tomu, aby byli v životě úspěšní? Co je tedy učí ?
Rozumím tomu, že nějaké hygienické odůvodnění přezouvání se do domácí obuvi určitě platí právě ve zmiňované mateřské škole, kde si děti na podlaze hrají a ve stejné místnosti také spí, nebo na základní škole, kde se jedná o bezpečnost a pohodlí dětí. Střední škola však už svým názvem napovídá, že se zde něco láme na druhou půlku. A měla by tedy být přípravou na vysokou školu či práci, zkrátka na život. Její prioritou by tedy mělo být, aby si mladí lidé dokázali udělat vlastní názor, vyhodnocovat situace a na základě své vlastní zkušenosti také jednat.
Každodenní střet s příkazy školy
Můj syn zjevně došel k názoru, že něco prostě patří do mateřské školky, vyžadovat na střední škole to samé po dospělých lidech je pro něj nesmyslné, a to i přesto, že to někdo vyžaduje nekompromisním způsobem. A možná, že právě proto. Proč se škola právě v této otázce vyhýbá diskuzi a čeho se bojí? Zavírat oči před tím, že jde o ojedinělé porušení kázně nelze, protože ve stejnou chvíli byla bez papučí na škole - jak situaci z vlastní zkušenosti znám - celá třetina studentů. To, že tento příkaz nerespektuje takové množství lidí, by bylo určitě k zamyšlení.
Když si představím, jak je pedagogický sbor včetně vedení každý den vystaven tlaku, kdy nemají šanci vyhnout se nepřezutým studentům a každý den vidí to nerespektování jejich pokynů... Hrát dnes přísňáka nebo slepého? Potrestat, nebo se tvářit, že nic nevidí? Šílená představa. Pro někoho možná ne, někomu stačí školní řád a stále dokola opakovat ty samé postupy s třídními a ředitelskými důtkami, pak si ale bohužel ani nevšimne, že tyto donucovací prostředky a tresty jsou už mnohým jen pro legraci. Vzpomínám si na jednoho studenta, který po obdržení tohoto úředního dokumentu s razítkem školy a podpisem ředitele, suše prohlásil: "Na koncertě jsem musel teda vyvinout větší úsílí, abych dostal podpis oblíbeného zahraničního zpěváka. Tady jsem dvakrát neuposlechl jeden pokyn a mám autogram ředitele i s osobním věnováním."
Na straně studentů strach zjevně není a škola se ho stále dokola pokouší vyrobit. A zase jsem u otázky, co tedy učí? Možná že studenty víc zajímá třeba ta zkušenost, jak učitelé řeší běžný život, jak řeší konflikty, jak jsou schopni obhájit příkaz, který dají ? Jak se zachovají, když s nimi žáci nesouhlasí ? Prostě to, co v budoucím životě mají šanci uplatnit. Co když jsou všechny knihy a učebnice vlastně jen kulisami, mezi nimiž se odehrává něco mnohem podstatnějšího?
Zdravý rozum nebo bezduché příkazy?
Důvod, proč škola tak striktně vyžaduje dodržování tohoto předpisu - jestli si to dobře vzpomínám- je, aby bylo čisto. Tady mi uniká smysl asi nejvíc. Jako žena, která je denně konfrontována s čistotou v domácnosti, mám větší radost, když umývám špinavou podlahu než čistou. Ona ta práce má pak nějak větší smyl a ve výsledku je patrný rozdíl. Ale když někdo vynakládá prostředky na zaplacení síly, aby myla čisté schody, jeví se mi to jako vyhazování peněz.
Toto je cílem naučit žáky? Dělat zbytečnou práci a plýtvat penězi? Ať škola vyžaduje striktně přezouvání žáků po příchodu do školy s odůvodněním, že šetří peníze (ty od rodičů, vybrané na daních), aby za úklid mohla zaplatit méně. Nebo ať nechá rozhodnutí a zodpovědnost na mládeži, která je v tomto věku již skutečně schopna posoudit, zda stráví den ve škole v domácí obuvi nebo ne. Pokud se studenti přezouvat nechtějí, pak jsou odůvodnitelné zvýšené finanční prostředky vynaložené na úklid a společnost připlatí, protože jejich děti škola bude opravdu učit něco smysluplného - že každý jsme jiný, máme jiné nároky, požadavky, standard.
Současná varianta, která znamená vynákládat nemalé prostředky za uklízení školních prostor a ještě vyžadovat přezouvání pod hrozbou trestu, je z mého úhlu pohledu šikana.
Děkuji tedy škole, že mi dala pozitivní zprávu o mém synovi. Důtkou ředitele školy mi o něm vlastně sdělila, že je vnímavý, citlivý, používá zdravý selský rozum, má odvahu si ustát vlastní názor a nesnáší šikanu. To vše se mu v budoucím životě určitě bude hodit. Co z toho ho však naučila škola?
Autorka: Mgr. Irena Hubálková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
