Nový Zéland. Cestování pohádkovou zemí pokračuje
9.9.2011 | autor: Redakce PŽ
V minulém článku o Novém Zélandu jste si přečetli, co mi říkal hrozivě vyhlížející Maor, když mě vezl stopem: „První rybu necháš plavat.." Tato věta má pro mně více spojitostí, než by se čternáři mohlo zdát. Jednak zřejmě vypovídá o přístupu původního obyvatelstva k rybolovu, já v tom ale viděla to, že ač tento stop vypadal podivně, že se mi pravděpodobně nic nestane. Jsem ta ryba, kterou vzali k sobě do auta a nechají mně plavat, resp. se dostat na místo určení, kam jsem stopem směřovala. Možná by mně zajímal osud ryby druhé... Ale to je jiná historka.O mentalitě lidí žijících na Novém Zélandě vám možná řekne něco i další příběh. To už jsem na Jižním Ostrově, kde bydlí spíše potomci přistěhovalců z Evropy než původní obyvatelstvo. Mám práci jako servírka v restauraci v golfovém resortu a vlastním své první auto v životě - stařičkou Hondu City, ve které i dočasně bydlím. Mimo to mi samozřejmě slouží jako dopravní prostředek, protože na Novém Zélandě se veřejná doprava kromě větších měst moc nenosí...
"Vydařený" nocleh
Jedu si takhle z práce se někam ubytovat, zahnu z hlavní cesty na nějakou polní, kde po několika metrech zaparkuju pěkně schovaná pod stromy. Jaksi mi ovšem ušlo, že předtím trochu pršelo a že je půda dost rozměklá. Je už pozdě, tak to moc neřeším, postavím si vedle auta stan a spokojeně usnu zachumlaná do spacáku.
Druhý den se probudím do krásného rána. Sbalím stan a že odjedu do města, odpoledne pak jdu do práce. Jenže ouha. Když nastartuju a chystám se vyjet, Hondička se svým předním náhonem hrabe a hrabe, čím dál víc se zahrabává do bahna, a já zjišťuji, že asi nevyjedu. Co teď? Rozhodnu se stopovat na hlavní cestě auta, snad mi někdo pomůže. Nejdříve zastaví auto, ve kterém sedí dvě ženy, asi matku s dcerou. Popíšu jim problém, ovšem ony mi radí, ať zavolám policii, že prý mi pomůžou. Popravdě, sama holka na cestě, lákající řidiče do přilehlého lesíka, že tam má auto, no nevím, taky bych se na to asi tvářila divně. A tak odjely.
Nečekaný zachránce
A pak se objeví Lee ve staré Toyotě Corole. Špinavý blonďák svalnaté postavy, s bradkou a temně modrýma očima. „Kam chceš vzít?" ptá se. Říkám mu, že nestopuju, ale že mi kousek odtud zapadlo auto do bahna a jestli by mi s tím nepomohl. Neváhá, vystoupí z auta a jde za mnou se podívat, o co jde. „Hmm, tak to zkusím," říká. Zajde si zpátky do auta pro nářadí a z přilehlého chodníčku, po kterém vede naučná stezka, vymontuje dvě prkna, podloží jimi přední kolo, různě si kleká do bahna, obíhá auto, říká mi, ať nastartuju a rozjedu se..., a za chvíli je auto venku!
Děkuji mu a ptám se, co za tuto pomoc chce. „Nic, to nestojí za řeč, příště se to může stát mně." Zjišťuji, že je z nedalekého města aže tam pracuje jako zedník. Proto ta zručnost a nářadí v autě. Beru si na něj telefon, že ho pozvu aspoň na pivo, až půjdu kolem.
Nový společník na cesty
Na pivo jsme krátce nato zašli. A zjistili jsme, že nás oba baví chodit po horách, takže jsme se začali přátelit a podnikat túry po kopcích. Taky jsem byla na narozeninách jeho babičky a setkala se s celou jeho rodinou. Což mě přivádí na myšlenku o dalším rysu novozélandské mentality. Z ničeho nedělají problém a jsou velmi otevření. Prostě měl jet na víkend k rodině do Invercargillu, tak mě vzal s sebou. V Čechách, mám pocit, mnohem více naděláme kolem toho, koho kam pozveme, co se hodí a co se nehodí, více si hlídáme, koho si pustíme k tělu, co komu řekneme, co by na to řekli ti a ti... Brát takové pozvání „po česku", pak bych si mohla myslet bůhví co. Takhle to byla fajn sonda do novozélandského rodinného večírku. Jak to bývá i u nás - pár strýčků se opilo a probraly se nejnovější rodinné i sousedské drby.
Protiklady se přitahují
Z dalších novozélandských postaviček, které jsem měla možnost poznat, to byla tehdy dvaadvacetiletá Krasty. Pracovaly jsme spolu v golfovém resortu. Krasty studovala v Dunedinu a přes léto měla brigádu, bydlela kousek odtamtud. Vůbec nechápala, proč chodím po kopcích. „Vždyť se tam můžeš ztratit, pojď raději na party", říkávala. Měla úžasný smysl pro humor, byla bezstarostná a z ničeho si nic nedělala. Zajímalo ji, co si na sebe oblékne na večírek, aby zazářila. Nějaká nádherná příroda kolem jí mohla být ukradená. Přesto jsme spolu strávily mnoho prožvaněných a prosmátých hodin.
Když píšu výše uvedené, nemohu se zbavit pocitu, že mi Nový Zéland chybí. Konkrétně mi chybí právě ta bezstarostnost, takové to - řešení se přece najde, zaimprovizujeme a ono to nějak dopadne, nebudeme dělat z komára velblouda. Chybí mi určitá naivita a víra v dobro, důvěra mezi lidmi. Zdůrazňuji ale, že je to můj obrázek o tom, jak to tam chodí, někdo jiný může mít úplně jinou zkušenost. Nezbývá nic jiného, než se o tom na vlastní smysly přesvědčit. Přeji vám jen ta nejlepší setkání s Novozélanďany!
Ivona Zelinková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.