Erica Jong - Strach z padesátky
25.10.2010 | autor: Redakce PŽ
Musím se přiznat, že když jsem před lety poprvé četla slavnou první knihu Ericy Jong Strach vzlétnout, bylo to především proto, že byla pověstně „sprostá". A byla. Vlastně jsem nikdy předtím nečetla od ženské autorky nic tak otevřeně mluvícího o sexuálních potřebách ženy. Jenže krom toho, že to byla kniha odvážná (v roce 1973 kdy v USA prvně vyšla, byla převratně odvážná a někdy koncem devadesátých let, kdy jsem ji já v Čechách četla, se mi pořád ještě převratně odvážná zdála) se mi navíc jevila být vtipná, opravdová a vůbec ne povrchní. Zvláštní žena tahle Erica Jong. Zajímavá. Její druhou knížku Jak si zachránit vlastní život (1977) jsem zhltla hned vzápětí. Už jsem nečekala jenom pikantní „sprosté" pasáže, už mě to, poučenou, zajímalo celé. Ale přece jen mi to občas vyráželo dech. Páni, takhle otevřeně mapovat svou sexuální identitu a ještě o tom psát, to je tedy něco.
Bilancování po půl století života
Pak jsem se delší dobu s Ericou Jong nesetkala. Až letos jsem v knihovně v oddělení vrácených knih narazila na ohmataný igelitový hřbet - Erica Jong: Strach z padesátky.
Kniha z roku 1995. Chvíli jsem váhala - mám to číst? Už? Je mi teprve čtyřicet. A je to tlusté! Nakonec ale zvědavost na další Eričino vyprávění o životě zvítězila a já jejím čtením strávila pěkný kus léta. Ne, Erica se nezměnila, pořád se mi zdála být velmi otevřená, vtipná a chytrá. Ubylo erotiky, i když jen trochu, protože Erica jaksi celoživotně chápe sexualitu především jako způsob jak se demaskovat, dostat ke své přirozenosti a podstatě. Přibylo bilancování.
Erica stojí na kopci a prohlíží si svůj život, své kořeny, své dětství a mládí... Narodila se v roce 1942 v New Yorku v židovské rodině ruského původu. Oba rodiče měli výrazné umělecké sklony a zřejmě i značný talent (on muzikant, ona malířka), ale obětovali je ve prospěch prosperujícího rodinného podniku. Jejich pohřbené ambice ji ovlivnily stejně silně jako dětství prožité v jedné domácnosti s patriarchálním a v mnohém despotickém dědečkem malířem.
Nepovedené vztahy
Prohlíží si své lásky... A těch tedy opravdu nebylo málo. Jenom vdaná byla celkem čtyřikrát. S prvním mužem žila dva roky - do chvíle, než se zbláznil. Z druhého manželství si odnesla příjmení Jong, zkušenosti s intenzivní psychoanalýzou a také svá první díla - sbírku básní Ovoce a zelenina a značně autobiografický román Strach vzlétnout. Skandální, znovu a znovu vydávaný román, který dobyl svět, i přes nejrůznější výhrady literárních kritiků. Dál Erica rekapituluje nalezení třetího, o dost mladšího partnera (také spisovatele), své pozdní těhotenství a narození dcery. No... a později bolestný rozpad vztahu, rozvod a zmatené, divoké a depresivní následující období. Nečekané setkání se svým čtvrtým manželem v čase, kdy už s žádným dalším zásadním vztahem nepočítala, prožitek zralého rovnocenného partnerského vztahu přehlídku Eričiných lásek příjemně optimisticky zaklenuje. A ovšem taky láska mateřská - Erica pozici matky pubertální, dospívající dcery naplno prožívá a užívá si ji.
Když na předsádce knihy Strach vzlétnout napíší „...cítíme novost Jongové v jednoznačném, obrovsky vitálním přitakání všem polohám bytí v ženské podobě a v přívalu v zásadě velmi pozitivní životní a tvůrčí energie", mluví mi z duše. Erica Jong, ať už píše o svých milencích, své dceři, svých psech, svých „osudových" přátelstvích, píše plnokrevně, s nezkrotnou odvahou být taková, jaká je. I když teoretizuje a přemýšlí, i když rozvíjí svůj vlastní feminizmus. Je to Eričin feminizmus (a já s ním ne ve všem souhlasím), který miluje muže a miluje ženy, rozdíly mezi nimi a to, co je spojuje. A ženy pak především tvůrčí a tvořivé.
Feminizmus Ericy Jong aneb Jak se stát tvůrčí ženou
Jak obdivně Jongová mluví o tvořící ženě, ženě která zvládá zaroveň být matkou, hospodyní, partnerkou a nerezignovat při tom na své sny a plány. S jakým pohnutím popisuje, jak náročné je vymanit se z prastarého vzorce ženy, která upřednostňuje potřeby svých blízkých nad své, vypráví o tom, jak tento vzorec semlel její babičku a matku.
Tohle mě opravdu zaskočilo. Takže on si někdo myslí, že to není samozřejmost? A že když to všechno nezvládám jaksi s úsměvem a levou zadní, tak to není proto, že jsem divná a každopádně strašně líná? Takže ono se to zdá náročné i někomu, kdo má kuchařku a chůvu?! Tahle zpráva ze světa, kde když pracujete, a dokonce i když nepracujete, je mít paní na úklid a na hlídání normální (nebo v každém případě to není žádná hanba), se mnou trochu zatřásla.
Aha, tak že bych si i já našla někoho na občasné hlídání, abych mohla psát? Aspoň občas, občas přes den, nemuset čekat na chvíli, kdy děti usnou, nemuset pak krvavě volit - spát? psát? číst? uklízet? povídat si s mužem? Jenže, jenže - to bude stát peníze. Můžu já s klidným svědomím dát peníze za hlídání dcerky, abych měla chvíli klidu na psaní, které zatím nevím, k čemu bude? Co z toho bude moje rodina mít? Stáváme se ženuškami, protože jsme si navykly mít někoho, komu svůj život můžeme vyčítat. Napíše si klidně Erica Jong.
Peníze je normální dát za jídlo, za nájem, za benzín, za jídlo pro psa, za veterináře, za to, že jedeme v zimě na hory, za kino, za víno, za dárky dětem... Ale můžeme dát peníze za to, aby si maminka mohla pár hodin v klidu psát? Jenom tak pro sebe? A tak se zeptám trošku rozechvěle svého muže. A on vůbec nic nenamítá. Naopak, jen ať to prý udělám. Co nejdříve. Sakra. „Zamilovat si svobodu je těžké. Svoboda sebere člověku všechny jeho výmluvy," píše Erica. Je tady tedy snad někdo, kdo si myslí, že nemůžeme? Že je to nějaké divné, že se to nemá, že kdybych ty peníze chtěla dát na co já vím třeba pilates cvičení s hlídáním dítěte, tak to by snad šlo, to by bylo rodině k užitku, mít štíhlou mamičku, ale čas na psaní? A nejsem to sakra já, kdo si myslí, že si to nemůžu dovolit? Aha. Sama sobě největší a jedinou překážkou - že by?
A tak jsem našla slečnu, která chodí s mou dcerkou čas od času na písek a já si zatím sedám k počítači a vrhám se do víru písmen a slov a průzkumů sebe. Poučena z textu na předsádce Eričiny knihy, že „sebeobjevování ženy nemá v krásné literatuře dlouhou tradici".
Ukázka:
ŽENA JAKO KAŽDÁ JINÁ
Protože život matky mé matky
sestával z pečení koláčů,
boje s chuchvalci prachu
bělení prádla
a hlídání švů a lemů
navyklých se párat -
domácnost je mi fuk přesto,
že domy a domovy mám ráda
a chtěla bych mít doma čisto.
Protože vzácný čas mé matky
polykal řev luxu
či tanec okolo pračky
a zoufání nad leností opravářů -
mně vyhovují prádelny přes ulici
a zaprášený klid přesto,
že mám ráda uklizeno
jako každá jiná.
Jsem žena jako každá jiná
s chutí hníst těsto
a stejně tak cítit
klávesy stroje pod prsty -
pružné a poslušné.
Mám ráda vůni čistého prádla
i bublající polévky
skoro stejně
jako pach inkoustu na papíru.
Raději nemít možnost volby,
raději se rozpůlit na ženy dvě
anebo snad žít mnohem delší dny?
Ty jsou však krátké jednou provždy,
a tak budu psát
a prach si bude sedat, jak se mu zlíbí.
Nad psacím strojem
mi vytane babička
a všechny mé matky
a miliony minut, které ztratily tím,
že milovaly dům víc než sebe -
a muž, kterého miluji já, běhá
po kuchyni a nadává
jen málo - ví totiž,
že po těch dlouhých stoletích
je to snadnější pro něj než pro mne.
Erica Mann Jong (+1942)
Česky vyšlo: Strach vzlétnout, Jak si zachránit vlastní život, Polibky a padáky, Obyčejné ženské blues, Strach z padesátky, Démon zblízka (životopis Henryho Millera), Odhalené vzpomínky (sága čtyř generací amerických židů), Desátá múza Sapfo (román o legendární řecké básnířce).
Nepřeloženo: sbírky básní - Ovoce a zelenina, Životy napůl, a romány Serenissima, Fanny, aneb pravdivé vyprávění o dobrodružstvích Fanny Toulavé-Jonesové
V textu jsou použity citace z předsádky knihy Strach vzlétnout, dále pak citace a báseň Ericy Jong z knihy Strach z padesátky, vše v překladu Evy Věšínové-Kalivodové.
Autorka: Mgr. Markéta Bidlasová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.