Jeannette Wallsová - Skleněný zámek

Skleněný zámek (v originále The Glass Castle, vydáno v New Yorku v roce 2005) byl jedním z mých náhodných výběrů v městské knihovně. Neznámá knížka zvolená po velmi zběžném prolistování, jejímž účelem měla být relaxace o víkendu na chalupě. Nečekala jsem nic složitého. A nebylo to složité, zato ale nesmírně čtivé. Možná víc než ledasjaký thriller - vůbec jsem se od toho nemohla odtrhnout. Tenhle příběh jednoho dětství a dospívání je totiž opravdu napínavý - jde v něm o život. Často. A neobyčejně dlouho mi po přečtení ještě bloudil hlavou.

Nakladatel o této autobiografii píše: Autorka ... vzpomíná na své dětství a mládí prožité v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století na mnoha hostinných i nehostinných místech USA. Rose Mary a Rex Wallsovi a jejich čtyři děti bydleli v karavanu, pod stanem, v autě, nádherném starém domě (ovšem prožraném červotoči), v rozpadlé staré barabizně...na poušti, v Kalifornii, ve Phoenixu a nakonec ve Welchi, nejztracenější důlní díře v celých Spojených státech. Potýkali se s nedostatkem jídla, peněz, se špínou, matčinou leností a otcovým opilstvím, ale přesto... rodina žila pohromadě a všichni se měli navzájem rádi. ... Kniha je silným zážitkem, který čtenáři ukáže i odvrácenou stranu neustále opěvovaného amerického dostatku. Zároveň nám také ukáže, že v našem světě žijí ještě lidé, kteří se nenechají spoutat zažitými konvencemi, ale věčně sní svůj sen o svobodě myslet a jednat podle svého nejniternějšího přesvědčení. Jen ten skleněný zámek nějak nedokáží vybudovat...

Nezodpovědní rodiče a jejich čtyři děti

Popisované dětství Jeannette jejích tří sourozenců je bez nadsázky plné extrémů a paradoxů. Tak jako povahy jejich rodičů. Matky - naprosto nonkonformní insitní malířky žijící ve svém světě, a otce - praktického všeuměla, který se perfektně orientoval ve fyzice, matematice a geologii, ale bohužel také chorobného fantasty a snílka, se stále sílícím vztahem k alkoholu. A tak jsem se při čtení cítila jako na tobogánu - chvilku mi výchova podle Wallsových připadala úžasně svobodomyslná a hodná následování: 

Máma vyrostla na poušti. Milovala její suché, praskající horko, planoucí oblohu při západu slunce, velebnou prázdnotu a strohost otevřené pláně, jež byla kdysi ohromným dnem oceánu. Většina lidí by v poušti jen stěží dokázala přežít, máma však v ní byla jako doma. Uměla vystačit s naprostým minimem. Ukázala nám, které rostliny jsou jedlé a které jedovaté. Uměla najít vodu, kde by to nikdo jiný nedokázal, a užívat ji s nejvyšší úsporností. Naučila nás, že na to, aby se člověk poměrně důkladně umyl, mu stačí sklenice vody. Poučila nás, že je možné pít nevyčištěnou vodu, dokonce i vodu ze struh, pokud ji pijí i zvířata. Chlorovaná městská voda je akorát pro rozmazlence. Voda z přírody nám pomáhá budovat v těle protilátky. I zubní pasta byla podle ní pro rozmazlence. Než  jsme šli spát, nasypali jsme si na dlaň trochu sody na pečení, přimíchali do ní kapku peroxidu vodíku a pak jsme si prsty nanesli tuto šumivou pastu na zuby a rozetřeli ji. 

...vzápětí se mi Wallsovi zdáli absolutně lehkomyslní a nezodpovědní, fakt jsem o ty děti měla strach: 

Začali jsme kuchyni říkat elektrická komora, protože při těch řídkých příležitostech, kdy jsme zaplatili účet za elektřinu a měli jsme ji zapnutou, se nám stávalo, že jsme dostávali ošklivé elektrické šoky, kdykoli jsme se dotkli nějakého vlhkého nebo kovového povrchu. Když jsem obdržela svoji první ránu elektrickým proudem, vyrazila mi dech a srazila mě k zemi, kde jsem se chvíli svíjela. Rychle jsme se naučili při našich výpravách do kuchyně omotat si ruce těmi nejsuššími ponožkami nebo hadry, které jsme našli. Pokud jsme dostali šok, hlásili jsme to věcně ostatním, jako by to byla zpráva o počasí. „Dnes probíjí sporák obzvlášť silně," upozorňovali jsme se navzájem. „Chce to extra vrstvu navíc."

...a pak jsem se taky smála - ta rodina byla obdařená nebývalým vtipem a fantazií. A pak jsem také plakala - když vás coby puberťáka obere o všechny úspory vlastní táta, opravdu to bolí, umím si to představit.

Všudypřítomné paradoxy a kritické zhodnocení

Paradoxy je tenhle příběh skutečně nabitý. Je v něm zběsilý kočovný život, kuriózní vzdělání, skutečná hmotná bída. Na druhou stranu výchova až k extrémní samostatnosti, k odvaze, k důvěře ve vlastní schopnosti. A také velká rodinná soudržnost, láska k rodičům, pochopení a vděčnost dětí za všechny dary i „dary" jichž se jim dostalo. A současně naprostý nesouhlas a distancování se od jednání a způsobu života rodičů. Přijetí i odmítnutí. A síla odejít z domova. 

Jakoby tu v extrému bylo obsaženo něco, s čím setká a musí poprat každý... U mě to, na rozdíl od hlavní hrdinky Skleněného zámku, má, pravda, spíš formu postupného jemného přebírání hrášku a čočky. Z toho, co vidím na svých rodičích, jak žijí, jak jednají, si vybírám kuličky, které chci a které ani omylem. No, a po čase to vždycky musím zopakovat. Protože například něco z toho, co a jak dělali a říkali, když jsem byla puberťák, začínám chápat až coby matka pubertálního dítěte. Takže zahozené sbírám a přizpůsobuji sobě na míru a zařazuji zpět do repertoáru. (A to přizpůsobení sobě na míru je zásadní!)

A naopak něco, čeho jsem si vždycky cenila jako rodinného stříbra, si vlivem okolností (třeba na základě reakce svého partnera - úžasu hraničícího s nevolností) snad poprvé v životě pořádně prohlédnu. Poté, co tedy pochopím, že to není stříbro, to můžu klidně zahodit. A s úlevou začít dělat věci jinak. Například požadovat po svých dětech, aby po sobě umyly záchod, a netrvat na tom, že je to úkol obětavého rodiče. Nebo přestat vnímat kouření jako celkem sympatickou slabůstku a projev individuality a hledat, jak se vůči kouření syna výrazně vymezit... 

Zpověď Jeanenette Wallsové

Cílevědomost a pracovitost dětí Wallsových, způsob, jakým se tři ze čtyř (nejmladší sestra bohužel takovou sílu nenašla) ze svých poměrů vyškrábaly a vzájemně se přitom podporovaly, je vskutku obdivuhodná. Nakonec se z nich staly úspěšné a dobře zajištěné „bohaté děti chudých rodičů". Tatínkem slibovaný „skleněný zámek" si nakonec postavilo každé samo a po svém. Lori se stala ilustrátorkou, Brian policejním detektivem a Jeannette novinářkou. A také spisovatelkou.

Jejím skleněným zámkem, vysněným dílem a domovem zároveň, je podle mě pravá tato kniha, právě vyprávění vlastního příběhu. Jeannettte Walsová své kořeny totiž dlouho úzkostně tajila. Nakonec je však, podporována svým manželem, svou matkou a se souhlasem svých sourozenců, odtajnila právě v tomto svědectví o jednom zvláštním dětství. O chudobě a životě na sociálním dně jako volbě vycházející z nastavení životních hodnot a nikoli jako dílu osudu. 
 
„Mami, prosím tě." Cítila jsem, jak napřimuji ramena, což se mi pravidelně stávalo při rozhovorech s ní. „Mám na mysli něco, co by ti pomohlo změnit život, zlepšit ho."
„Ty mi chceš pomoct změnit život?" zeptala se. „Můj život je v pořádku. To ty potřebuješ pomoct. Máš úplně zpřeházené hodnoty."
„Mami, před pár dny jsem tě viděla probírat se odpadky v East Village."
„Lidi v téhle zemi jsou příšerně rozmařilí. Tohle je můj příspěvek k recyklaci." Nabrala si sousto. „Proč  jsi na mě nezavolala?"
„Styděla jsem se za tebe, mami. Schovala jsem se."
Namířila na mě hůlkami. „Vidíš?" zvolala. „Tady to máme. Přesně o tom mluvím. Jsi přehnaně přecitlivělá. Já a táta jsme už jednou takoví, jací jsme. Smiř se s tím."
„A co mám lidem říkat o svých rodičích?"
„Prostě jim pověz pravdu,"  řekla máma. „To je nejjednodušší."

V článku jsou použity úryvky z knihy v překladu Bohumily Kučerové.
Skleněný zámek vydalo nakladatelství Columbus, spol. s. r. o. v Praze v roce 2008.


Markéta Bidlasová (více o ní zde)

Autor: Redakce PŽ

Facebook Vybrali SME Linkuj Google

Mohlo by Vás také zajímat:

• Vydejte se na zahraniční motoexpedici plnou adrenalinové zábavy
• Jak trénovat pozornost u dětí?
• Těstoviny: nejznámější druhy italských těstovin
• Útulná zahrada: Jak vytvořit pohodlný venkovní koutek

Zpět