Mám psa. Jsem pejskař?
Mám psa. Jsem pejskař? Tuhle otázku jsem si začala klást hned po pár dnech, kdy jsem si pořídila psa. Předtím mě totiž ani nenapadlo, že pořízením psa si pořizuji i ostatní pejskaře a že sama se budu muset s vlastním pejskařstvím identifikovat a vyrovnat.Svět pejskařů z první packy
Pokud jste nikdy neměli psa, neměl ho ani nikdo vám blízký, nikomu jste hafíka nehlídali ani za úplatu nevenčili, můžete zažít malý kulturní šok. Představte si to: podnikáte první ze společných vycházek se psem, hlavu plnou starostí, jak to příště udělat, aby nový člen rodiny nerozkousal to či ono, co asi chudáček chtěl, když tak snaživě a houževnatě drápal váš nárt - a vtom si toho všimnete: pejskaři se zdraví.
Zpočátku si nejste jistí, zda to nebyla jen světlá výjimka, ale další a další siluety nořící se ze tmy se čtyřnožcem po boku vám to potvrzují. Tomu se říká příjemný kulturní šok. Obzvlášť v anonymní Praze. Pozdravy opětujete a s potěšením odpovídáte na obligátní otázku „je to kluk, nebo holka?". Myšleno je pochopitelně pohlaví vašeho zvířecího miláčka. Záhy zjistíte, že tahleta a další otázky nemají konce (Žere váš pes konzervy z déemka? Spí s vámi v posteli? Škrábe zeď? Kolik váží a kolik by měl vážit? Taky mu v zimě víc dělají ospalky?). A sotva se s někým rozloučíte, potkáte někoho dalšího. Ano, je to tak: pejskaři se spolu baví.
Pokud jste si psa pořizovali proto, že vám dvounožci lezou krkem a chcete mít svůj klid, asi začínáte mít problém. Zvlášť pokud je váš pes vůči ostatním hafanům kamarádský. Jeden z vás bude muset ustoupit - ze psa se může stát izolací frustrovaná bestie, anebo z vás lev - myslím lev salonů... či alespoň pejskařských hloučků.
Hromádky sváru aneb „ukliď po mně, já to neumím"
Psí exkrementy, jablko sváru mezi pejskaři a nepejskaři. A obraz jablka působí v tomto kontextu ještě příliš poeticky. Většina pejskařů hromádky sbírá, jinak by to v našich městech (v Praze určitě) muselo vypadat ještě mnohem hůř, soudím optimisticky. Přesto je strašné, že spousta páníčků, zrovinka když to na pejska přijde, kouká někam jinam, telefonuje, hluboce se začte do informační cedule (kolem které chodí třikrát denně). Nepejskaři pejskaře za hromádky právem nenávidí.
Pořízením psa se určitě nestanete vůči kolegům-nesběračům loajální. Naopak to, že máte psa a chodíte TO po něm sbírat, mnohonásobně zvyšuje pravděpodobnost toho, že právě vy do TOHO cizího šlápnete. A tak musíme pejskaře rozdělit na sběrače a nesběrače. Sběrači nesběrače nemají v lásce o to víc, že kazí pejskařům nesbíráním pověst a prohlubují averzi nepejskařů, jež se pak projevuje nevraživými a znechucenými pohledy vraždícími vašeho psa, kdykoli si jakkoli přidřepne k trávníku.
Pejskaři a jejich smečka
Vraťme se ale k tomu, jak to chodí ve „společenství" pejskařů. Brzy seznáte, že je to podobné jako všude jinde. I drobné klípky jsou na denním pořádku. Sběrači properou nesběrače pro jejich nesběračství. Nebo se pohoršují nad tím, jak pes kterého páníčka neposlouchá („No když jde s Lukym pani, tak je to tragedie, ten poslechne jen kluka, vona je na něj krátká.").
Pokud vám však kromě psího není cizí ani nic lidského, brzy nebudete moct pochopit, jak to, že se nezdraví třeba také lidé s kočárky (vždyť toho mají tolik společného!), a asi se po pár týdnech nachytáte, že spřátelené pejskaře, které pohříchu znáte a v duchu či doma nazýváte jen podle jména jejich pejska („paní Toníčkovou jsme dneska nepotkali, byla tam jen slečna Mili"), zdálky vítáte širokým úsměvem a kromě "dobrého dne" automaticky připojujete „ahoj Arnolde", „nazdar Zoe, holka, jak se máš?" a závěrem dvacetiminutového družného hovoru se nezapomenete zeptat: „A v kolik jdete večer?"
Hana Kačerová (více o ní zde)
Foto: autorka
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.