Slečna Marplová - detektiv ozbrojený pletacími jehlicemi. Proč čteme detektivky?
16.5.2011 | autor: Redakce PŽ
Karel Gott zpívá v jedné písni: „James Bond, jako James Bond chtěl bych si zkusit jednou žít", já však říkám: chtěla bych být jako slečna Marplová!Slečna Jane Marplová je hlavní postavou řady detektivek známé britské spisovatelky Agathy Christie (1890-1976). Její nejznámější postavou je však svérázná postavička Hercula Poirota, kdysi šéfa belgické policie, nyní vyhlášeného soukromého detektiva žijícího v Anglii, kde s pomocí „malých šedých buněk" brilantně řeší jeden případ za druhým, tiše u toho trpě anglickým počasím i anglickou kuchyní.
Slečna Marplová - všetečná stařenka ze St. Mary Mead
Hercule Poirot zaujímá v tvorbě královny detektivek výsadní postavení. Slečna Marplová je vlastně „až ta druhá", ale to nikterak neznamená, že by byla nezajímavá. S příchodem slečny Marplové, staré panny z typického anglického městečka St. Mary Mead, nastal zlom v kariéře Agathy Christie. Díky stařence s bystrýma modrýma očima, která se tak dobře vyznala v povahách obyčejných lidí, totiž získala už tak úspěšná spisovatelka další čtenáře, či spíše čtenářky - matky a ženy v domácnosti, učitelky, vdané paničky ze středních vrstev anglické společnosti. Těmto čtenářkám byla velice blízká inteligentní 'bábuška', která ze své výhodně položené milované zahrádky měla možnost vidět a slyšet vše, co se v St. Mary Mead šustne. A jak často slečna Jane říkala, "vesnický život je plný hříchů" (z webových stránek Společnosti Agathy Christie).
Se slečnou Marplovou se můžeme setkat v několika povídkách a dvanácti detektivních románech. Od vydání první povídky, ve které se objevila (1930), uplynulo dvaatřicet let, než byla Jane Marplová k vidění i na stříbrném plátně. Ve starších filmech zářila v hlavní roli Margaret Rutherfordová, ale objevily se v nich v dalších rolích i hvězdy z největších - například Elisabeth Taylorová. V průběhu času vznikl i televizní seriál. Bystrou stařenku Marplovou ztvárnilo v různých filmových a televizních adaptacích próz celkem osm různých hereček.
„Nesuďte knihu podle přebalu"
Od dokončení studia literatury se nacházím ve čtenářské krizi, tedy jsem byla nucena přejít na duševní stravu ve formě filmů a seriálů. Zároveň v sobě nesu velké přesvědčení, že sledování filmů a seriálů je ztráta času. Mám dojem, že mi to tak bylo v dětství vštěpováno - navzdory tomu, že se to u nás doma čile praktikovalo a (už většinou beze mě) praktikuje dodnes. Inu, když jsem vypozorovala vznikající závislost na seriálech podle detektivek Agathy Christie, začala jsem se podezřívat z kulturně-esteticko-intelektuálního upadání. Ale pak jsem se sama sebe zeptala, proč na tu Marplovku teda koukám?
Jak to, že se mi příliš často stává, že jsem ochotna obětovat jí spánek? Spisovatel Eduard Bass věděl, proč se vyhýbá dobrým detektivním románům: „Způsobují totiž nedostatek spánku. Člověk neusne dřív, než detektivku dočte, což může být až k ránu." Proč tedy koukám do půl druhé ranní, jak mírně ztřeštěná stará dáma s háčkovanou taškou a nemožným kloboučkem řeší rafinované vraždy? Proč mě ta babča, která na rozdíl od Jamese Bonda neumí ani karate, ani golf, ani neudělá salto na saních a namísto martini si dává zázvorové víno, - tedy když už se ocitne výjimečně na baru a někdo jí pomůže vyškrábat se do vysoké stoličky, ta babča, která rozhodně není sexy (titul slečna napovídá, že je to stará panna, přesto vynikající odbornice na milostné vztahy, což by do ní na první pohled málokdo řekl, ale jak by ho sama se spikleneckým mrknutím upozornila: „Nesuďte knihu podle přebalu.") - proč jen mě tolik bere?
Magnetická síla dobré detektivky
Nejvíc mě na těch příbězích baví ono r o z p l é t á n í a odhalování zločinu. Inspirativní také je, jak umí jít slečna Marplová v dobrém slova smyslu asertivně za svým. Na rozdíl od Poirota, který je velice proslulý a v podstatě rovný partner kriminalistům ze Scotlandyardu (jistě že mu nesahají ani po kotníky!), je slečna Marplová pouhá „žena z lidu", a pokud je mimo své „teritorium", kde už její talent policisté znají, potřebuje vyšetřovatele nejdříve přesvědčit, aby jí popřáli sluchu a mohla je navést tam, kam potřebuje. A nemusí vymýšlet bůhvíjaké léčky, staví na tom, jaká je, třeba na tom, že lidé se rádi svěřují starým dámám - a proto přeci může být vyšetřovatelům velmi užitečná. Mistrně umí Jane dojít, kam potřebuje, aniž by více či méně ješitné profesionály úmyslně zahanbila. Nikdy by nemohla odhalit pravdu, kdyby s policisty neměla dobré vztahy, kdyby si nezískala jejich důvěru.
Proč máme rádi detektivky?
Nejhlubším motivem v detektivce je záhada (kromě toho, že lidé rádi čtou o zločincích, mají rádi napětí a také je odpradávna zajímá souboj „dobra" a „zla"). „Sfinga kladoucí hádanky, divá, mučivá rozkoš intelektu řešit záhady, náruživá potřeba mozku louskat tvrdé ořechy nastražených otázek," píše Karel Čapek ve své eseji Holmesiáda čili o detektivkách.
Krátký rozhovor s psychologem by mě jistě usvědčil z toho, že si těmi detektivkami kompenzuji nedostatek pocitu z dobře odvedené práce. Je to pravda, klepu se na tu závěrečnou scénu. Někdy už skoro usínám a rezignuji na to, sledovat děj tak bedlivě, abych měla vlastní tip na pachatele. Častokrát si už jen užívám tu estetickou stránku detektivek Agathy Christie - kouzelnou módu 20. a 30. let (Ty kloboučky! Ty rtěnky! Ta krásná stará šlechtická sídla!) a čekám, až bude vše odhaleno, více či méně chaotické zápletky vysvětleny. Věru, když pracujete nakladatelská redaktorka, pinožíte se od problémku k chybičce - a žádný velký happyend nepřichází - málokdy se mohu na závěr pracovního dne usmát tak vědoucně a spokojeně jako slečna Marplová na konci příběhu. Snažím se mít ale na paměti, že radost z úspěchů slečny Marplové je jen taková náhražka. Či snad inspirace, byť formu vlastního uspokojivého, smysluplného uplatnění si musím, jako každý, najít já sama.
Radovat se u obrazovky z úspěchů oblíbeného hrdiny je v pořádku, jen je třeba zároveň pracovat na tom, aby bylo možné radovat se i z úspěchů vlastních. A taky se nesmíte zapomenout občas dobře vyspat.
Hana Kačerová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.