Vyplatí se mít svého vlastního životního kouče - průvodce?
12.7.2011 | autor: Redakce PŽ
Narozením se stáváme součástí lidské společnosti a začínáme žít svůj život. Se všemi situacemi, které nám život "přihraje", si musíme nějak poradit. Jsme-li děti, významně nám s orientací v životě pomáhají rodiče, v dospělosti pak víc a víc spoléháme sami na sebe. S postupujícím věkem přibývají i naše životní zkušenosti. Opakovaně se ale ocitáme v situacích, které jsou pro nás nové a zažíváme je poprvé. Například vstupujeme poprvé do manželství, poprvé jsme rodiči, naše dítě jde poprvé do první třídy a podobně. My se pak mnohdy trápíme tím, že nevíme, jak se v těchto situacích zachovat a co nám přinesou. A dostavují se strachy a obavy: Co když to nebudeme dobře zvládat?Je to ale tak, že tím, že v životě prostě jsme, bychom si měli umět ve všech situacích a se vším vědět rady? Většina z nás má zubaře, kam chodí na preventivní prohlídky, ženy gynekologa, máme praktického lékaře. Umíte si však představit, že podobně bychom měli svého životního kouče, tedy někoho, kdo by nám byl k dispozici, když se v životě vyskytne situace (ve vztazích, v práci, uvnitř nás samých), se kterou si moc nevíme rady, a na koho bychom se v tu chvíli mohli beze studu a rozpaků obrátit a situaci s ním konzultovat?
Životní kouč - první pomoc nebo prevence?
Mít svého osobního kouče je dle mého názoru praktické a leccos to usnadňuje - například se člověk nedostane do složitých a obtížných problémů, protože jim předchází. Pracuji jako psycholožka a klienti ke mně chodí obvykle v okamžiku, kdy už si vytvořili různé hodně složitě zamotané situace. Například opakovaně se jim nedaří najít partnera, rozvádí se, mají potíže v sexuální oblasti, nevědí si rady s dětmi, mají depresi. Obvykle po větším či menším úsilí najdeme řešení a situace rozmotáme, ale kolikrát mě napadá, jestli by nebylo o hodně jednodušší, pokud by se o problému přišli poradit ve chvíli, kdy vlastně ještě vážné problémy nemají, ale již jsou zřejmé náznaky, že něco nefunguje.
Všichni máme obvodního lékaře, kterého navštívíme ve chvíli, kdy jsou naše zdravotní potíže v počátku, nikoli když jsme až "na umření". K lékaři jdeme ve chvíli, kdy si jen nejsme jisti, zda to není počátek něčeho vážného. Co kdybychom podobně v počátcích svých osobních problémů chodili konzultovat např. chování svých dětí, partnerské neshody, neshody s kolegy v práci, podivný strach, který se objevuje někdy v noci apod. právě s osobním koučem? Bez obav, že budeme označeni za blázny. Prostě nic, co je vážné, ale dělá nám to trochu starosti či nás zneklidňuje. Psychologa totiž obvykle máme jako někoho, ke komu se jde, až když je problém veliký, a navíc s obavou ze stigmata blázna či někoho, kdo je opravdu neschopný, když už musí pomoc psychologa vyhledat.
Výhody osobního kouče
Navíc životní kouč (kterým může být např. psycholog či jiný specialista na porozumění lidským příběhům) by byl někdo, koho známe, on nás, zná naši minulost, rodinné souvislosti a historii, a má tak potřebné souvislosti, aby jeho práce mohla být efektivní. Pak by se spousta problémů vyřešila dřív, než by byly obrovské, a my bychom mohli životem procházet s větší lehkostí a naplno se mohli věnovat tomu, co nás baví a naplňuje (co to je, bychom s jeho pomocí třeba také našli). Možná to zní trochu jako zidealizovaná pohádka, ale mně to připadá jako efektivní přístup ke svému životu. Navíc by nám umožnil procházet životními lekcemi tak, abychom se toho hodně naučili, ale nebylo to bolestné.
Mgr. Anita Michajluková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.