Evropské normy proti zdravému rozumu
20.10.2010 | autor: Redakce PŽ
Minulý týden jsem slyšel v rozhlase, že Evropská komise hrozí České republice sankcemi za to, že produkuje pomazánkové máslo. Mateme tím prý zákazníky, tedy sebe sama, protože tento dlouhá léta oblíbený výrobek nemá parametry skutečného másla. Nad obludností absence zdravého rozumu při některých rozhodovacích aktech bruselských byrokratů jsem se už vícekrát pozastavil a nechci v tomto článku hledat obecné příčiny tohoto stavu. Uvedená zpráva mě však přinutila konečně se zabývat jednou plíživou obludností, kterou jsme si v tomto případě v České republice sami na sebe vymysleli, protože v oblasti mé profese přímá direktiva k jejímu zavedení z Bruselu nepřišla.
Jak pracuje statik
Jsem statik a touto profesí se živím třicet dva let a myslím, že poměrně úspěšně. Hned na začátku prosím čtenáře, aby nezaměnili statiku za statistiku. Ta je úplně o něčem jiném. Laická veřejnost se s mým oborem většinou setkává po povodních, kdy statici kontrolují zaplavené domy, zda přežijí do budoucna či nikoli, a nebo když někde vybouchne plyn, poškodí dům a statik zjišťuje, zda se má dům zbořit, opravit a zda se do něj mohou vrátit nájemníci. To jsou ovšem extrémní situace a podstatnou náplní naší práce je projektovat ty části stavebních objektů, které zajišťují, aby objekt bezpečně stál a nezřítil se. V běžné praxi u běžných domů je to tak, že architekt vymyslí, jak má dům vypadat, přizve si statika a ten mu řekne, kam a jaké má umístit do domu sloupy, trámy, panely, stěny a základy. Když se architekt se statikem dohodne, statik tyto části domu definitivně spočítá, nakreslí v samostatné složce projektu a podle nich se staví. Je to tak, když se staví nový dům, a je to obdobné, když se rekonstruuje starý dům. V tom případě musí statik jako detektiv zjistit, jak fungují sloupy, trámy a základy takového starého domu a stanovit, co unesou a jak je případně zesílit, když architekt chce nastavět patro nebo vybourat kus staré stěny a podobně.
Statika jako důležitý obor
Statika jako samostatná profese vznikla na přelomu 19. a 20. století, do té doby statiku ovládala většina architektů. Ale jak i ve stavebnictví rostla specializace a složitost objektů, architekti rádi tuto činnost přenechali novým specialistům. Já sám vím ještě o architektu Schulzovi, staviteli Národního divadla, že potřebnou statiku na Národní divadlo projektoval osobně.
V průběhu 19. století se většina lidských aktivit, obzvlášť těch, které při chybném provádění přinášely riziko ohrožení lidských životů a majetku, začala normalizovat. To znamená, že odborníci na základě dlouhodobých zkušeností začali sepisovat pravidla, která bylo výhodné nebo v některých případech povinné dodržovat, aby například konkrétně při návrhu budov se nezabořily nadměrně hluboko základy, nezhroutily se zdi a sloupy a nezlomily se nebo se příliš neprohnuly stropní trámy. Při tvorbě těchto předpisů, které se nazvaly normami, se na jedné straně používaly nové poznatky vědy, v našem případě matematika, fyzika a její odnože mechanika a dynamika a na druhé straně požadavky zákazníků, kteří se dnes nazývají investoři nebo stavebníci. Ti zadávali architektům a přes ně statikům požadavky například na to, jaké věci, jak těžké a kolik chtějí mít na stropech v bytech, skladech, kancelářích, obchodech, půdách, kolik pater má mít dům a z toho plynoucí zatížení na budovu od větru a tak dále. Tato vstupní zadání se zjednodušeně řečeno začala dosazovat do matematických a fyzikálních vzorečků pro tento účel odborníky sestavených.
Dříve intuice, dnes normy
Teď možná čtenáře napadne, jak to dělali architekti a stavitelé před tím, než byly vzorce vynalezeny a než byly tyto postupy znormalizovány. Jak to například dělal Petr Parléř při stavbě katedrál a Karlova mostu. Staří stavitelé používali staré zkušenosti, které se postupně rozvíjely a předávaly dalším generacím a jednou z těchto ve výjimečných případech děděných zkušeností byla intuice. Prostě oni bez počítání podle norem a počítání na samočinných počítačích nějak věděli, jak to udělat, aby to fungovalo. Jenže takto geniálních lidí vybavených takovým darem je v každé generaci jen pár a v rámci rozvoje technické civilizace rostla prudce poptávka po lidech, kteří by byli schopni tímto způsobem fungovat, ale problém je, že ono jich víc prostě není.
Ale právě rozvoj matematiky, fyziky a výpočetních znormalizovaných metod umožnil, aby se tyto metody naučilo mnohem více lidí, kteří geniální intuicí vybaveni nejsou a v případě stavebnictví tak nedostatek geniálních Petrů Parléřů nahrazují vystudovaní statici, kteří používají vynalezené a znormalizované matematické a fyzikální postupy a dnes navíc počítače a počítačové programy pro návrh těch částí staveb, které zajišťují, aby se stavby nezřítily. Takže normalizace je na první pohled velmi užitečný způsob, jak zajistit poptávku po odbornících v tomto oboru, ale tento postup se uplatňuje i v jiných technických a nejen technických oborech, například i v medicíně.
Když začnou lidem vládnout normy
Jenomže za určitých okolností se z dobrého sluhy může stát i velmi zlý pán. A to v okamžiku, kdy zbytek společnosti zapomene, jaké to vlastně dala zadání těm svým členům, kteří měli za úkol zavést takové vzorce a normy, v tomto případě pro statiku. Podle mého názoru bylo původním zadáním zjednodušit práci a život těm lidem, kteří sobě nebo ostatním chtějí vybudovat nějakou stavbu. Podle mé zkušenosti bych vývoj normalizace v mém oboru statika v našich zemích ještě v osmdesátých letech dvacátého století nazval rovnovážným. To podle mě znamená, že ti odborníci, kteří normy tvořili, byli schopni reflektovat názory a požadavky těch, kteří normy a výpočetní postupy používali ve své každodenní práci. Tedy názory a požadavky statiků v běžné praxi a těch, kteří výsledky jejich práce používali, tedy stavebníků a investorů. Proces vývoje norem, jejich změn a upřesňování byl postupný, reagoval na potřeby praxe a statikům byly změny a upřesňování norem srozumitelné.
Dalo se říct, že české normy odpovídaly potřebám českých investorů, stavebníků a statiků a byly jim přátelsky nakloněné. Pokusím-li se jeden z aspektů vývoje českých norem přiblížit zjednodušeně laické veřejnosti, pak stojí za zmínku, že za první republiky například norma pro zatížení staveb předepisovala zavádět do výpočtů stropů v bytech zatížení osobami a nábytkem 250kg/m2. Na základě zkušeností nashromážděných během několika desetiletí se došlo k závěru, že toto zatížení je zbytečně vysoké, a v důsledku toho se navrhují zbytečně silné trámy a traverzy a do betonových stropů se vkládá zbytečně mnoho výztužné oceli. Mimo jiné z tohoto důvodu poslední platná česká norma toto zatížení snížila.
S Evropskou unií přichází chaos
Můj osobní dojem je, že začátkem devadesátých let se vývoj norem jaksi utrhl ze řetězu a tvůrci norem jakoby začali zapomínat, jaké zadání jim společnost dala - tedy při dodržení požadované bezpečnosti zjednodušovat a zhospodárňovat lidem život. Můj dojem je takový, že s blížícím se vstupem České republiky do Evropské unie se urychlily tendence současné vědy, která se v našem případě zabývá stavebnictvím a konkrétně statikou, dělat vědu pro vědu a vyžívat se v komplikovanosti a nesrozumitelnosti. Mám důvodné podezření, že současný vývoj je založen na předpokladu, že věda je vědečtější tím víc, čím je nesrozumitelnější. Aby se odborníci v daném oboru neshodili před ostatními kolegy, snaží se tvářit, jako že větší a větší nesrozumitelnosti v klidu zvládají, ale ve skrytu duše jsou čím dál tím nešťastnější, protože ve skutečnosti méně a měně těmto novým výstupům své vědy rozumí. Tyto tendence v mém oboru vyvrcholily přijetím evropských norem v oboru statika a jejich prohlášením za jediné platné v České republice. Platnost původních českých norem byla zrušena letos v dubnu.
Podle mého názoru tyto normy nejsou založeny na zkušenostech českých statiků a nejsou dobře srozumitelné. Je to podle mého názoru velmi nebezpečné, protože používání nesrozumitelných vzorců při sebevětší opatrnosti a snaze vede k riziku chyb. Chyby v tomto oboru mohou být fatální.
Nové normy plýtvají materiálem a energií
Před investorskou veřejností, jejíž součástí jsou lidé, kteří si chtějí postavit rodinný domek, stodolu, chatu nebo garáž anebo i tovární či skladovou halu anebo zateplit panelový dům, se zatím daří tajit jeden další velmi zásadní negativní dopad, který zavedení evropských norem pro statiku přineslo. Používání evropských norem při návrhu nosných konstrukcí budov totiž znamená ve srovnání s používáním původních českých norem plýtvání materiálem a energií. Evropské normy totiž vyžadují zavádění vyšších zatížení do výpočtů od váhy osob, příček, podlah a nábytku a také větší zatížení od větru působícího na budovy. Znamená to laicky řečeno navrhovaní tlustších trámů do krovů, silnějších traverz do stropů, vkládání většího množství ocelové výztuže do betonu a lití většího množství betonu do základů. Málokdo ví, že stavebnictví spotřebuje 40% celkové produkce energie v naší zemi. Jakýkoli další nárůst spotřeby energie a materiálu ve stavebnictví vede takto k poměrně dramatickému k nárůstu drancování nerostného bohatství.
Dochází tak již v praxi k až neuvěřitelným paradoxům. Například při rekonstrukci elektrárny v Tušimicích bylo nutné použít podle evropské normy pro zatížení větrem až dvakrát mohutnější ocelové nosníky nesoucí fasádní panely hlavní budovy. Při zateplování paneláků je nutné používat ze stejného důvodu až třikrát větší množství hmoždinek, kterými se polystyrenové desky kotví do fasádních panelů. Vím o případu, kdy v jednom skladovém areálu byla postavena skladová hala před dvěma lety podle českých norem a před rokem tvarově a dispozičně totožná hala podle evropských norem a ta už měla skoro dvakrát mohutnější základy. Tento stav mi trochu připomíná fiktivní situaci, kdy by si někdo chtěl postavit motorové rogalo a stát by ho při tom nutil použít pro to normy vypracované pro kosmickou raketu.
Může statik místo norem používat svou zkušenost?
Největším paradoxem za tohoto stavu je ale podle mého názoru skutečnost, že uvedené nedávno zavedené evropské normy pro statiku nejsou závazné, pouze platné a staré české srozumitelné a hospodárnější normy byly zneplatněny. Takže pro statika není trestným činem nenavrhnout například základy, trámy krovu a traverzy rodinného domu pro nějakého běžného stavebníka podle evropských norem a neplýtvat tak zbytečně jeho penězi v rozporu s dlouhodobou zkušeností.
Obracím se na závěr tímto na všechny, kteří chtějí investovat své peníze do své novostavby nebo do rekonstrukce svého staršího domu. Zeptejte se statika, který bude navrhovat a počítat základy, trámy, traverzy a dráty do betonu pro váš dům, zda má osobní odvahu nenavrhnout je nehospodárně podle nových evropských norem a zda je ochotný chovat se a jednat v souladu se svou zkušeností. A jestli tu odvahu mít nebude, zeptejte se na ministerstvu pro místní rozvoj, je-li nezbytně nutné plýtvat vašimi prostředky kvůli tomu, že české normy pro statiku stavebních konstrukcí byly zneplatněny. Na totéž se můžete zeptat na České komoře inženýrů a techniků činných ve výstavbě.
A posledním paradoxem, který chci zmínit je, že evropské normy pro statiku stavebních konstrukcí byly původně plánovány pro zavedení ve všech zemích unie. Například Italové a Němci, dvě z největších zemí unie, tento plán zavedení ostentativně ignorují a italští a němečtí statici dále v klidu počítají podle svých národních pro ně zřejmě srozumitelných a přátelských norem.
Autor: Ing. Ivan Beneš (více o něm zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.