I neplodnost může být kšeft. Asistovaná reprodukce ano, či ne?
Kolik žen, respektive manželských párů, by chtělo počít dítě... Ubíhají léta a pořád nic. Proč? Pokud se pár nerozejde, nastává běhání po různých lékařských vyšetřeních. Moc si ale od toho neslibujte. Stalo se, že jeden lékař obvinil z manželčiny neschopnosti otěhotnět muže, a jiný ve stejném případě ženu. Jak to tedy vlastně je?Když to trvá už moc dlouho a pořád není nic jasné, jediným východiskem bývá tzv. asistovaná reprodukce. A jak je dnes obvyklé, stal se z toho výnosný kšeft a specializované soukromé kliniky rostou jako houby po dešti. Umělé oplodnění se pomalu ale jistě stává čím dál běžnějším způsobem plození dětí. Pro západní civilizaci, potýkající se s vzrůstající neplodností, by to mohla být dobrá zpráva. Kdyby ovšem nebylo s „dětmi ze zkumavky" spojeno tolik rizik a etických problémů.
Centra asistované reprodukce
V Evropské unii se metodou asistované reprodukce rodí asi sedm procent dětí. Česká čísla jsou nižší, ze zkumavky u nás pochází ani ne každé dvacáté dítě. Obor reprodukční medicíny přitom v Česku vzkvétá více než jinde. Zatímco před několika málo lety u nás fungovala necelá dvacítka center asistované reprodukce, dnes jich je už asi třicet a další jsou těsně před vznikem. Pro malé srovnání - Německo má zhruba osmkrát více obyvatel, ale jen třikrát víc reprodukčních klinik než Česko.
Luxusní soukromé kliniky pořádají velkolepá setkání „zkumavkových" dětí a zdobí své čekárny fotkami šťastných rodičů svírajících vytoužené miminko. Ani v nejmenším ale neupozorňují na zdravotní rizika a etické problémy umělého oplodnění. Navíc páry, které takových služeb využily, si často stěžují na to, že se na soukromých klinikách cítí jako v prodejnách dětí. Někteří přirovnávají jednání pracovníků klinik k jatkám. Jedna dvacetiletá žena prohlásila, že to tam jde "jako na běžícím pásu".
Jak probíhá umělé oplodnění
Žena se o miminko s manželem snažila už před svatbou v roce 1997, ale nepřicházelo ani rok po ní. Tak se vydala k lékaři a vyslechla si diagnózu: endometrióza, neboli srůsty v děloze. A k tomu všemu málo vajíček. Lékaři jí předepsali hormonální léčbu, která měla nastartovat vaječníky k větší produkci vajíček. Žena po hormonech okamžitě přibrala a měla nervy na pochodu. Co by ale neudělala pro vytoužené dítě! A když se i přesto pořád nic „neurodilo", v roce 2002 s manželem podstoupili první pokus o umělé oplodnění.
Probíhalo to tak, že lékaři ženě odebrali v narkóze vajíčka, ve zkumavce je spojili s manželovými spermiemi a po několika dnech tzv. kultivace zavedli dva zárodky do dělohy. Jenže ouvej, ani jeden se neudržel. V podstatě hned nato absolvovala žena druhý pokus. Zatímco v prvém případě se lékařům zdály být zárodky dobré a vhodné k zavedení, tentokrát se embryo vyvíjelo špatně. I přesto ji lékaři přesvědčili, aby si jej nechala zavést. Samozřejmě to opět nedopadlo dobře a zbytečně tak promarnila druhý ze tří pojišťovnou hrazených pokusů. Pak se žena nervově zhroutila a musela vyhledat pomoc psychologa. Pokud si někdo pod pojmem „hrazený" představuje totéž co bezplatný, pak je na omylu. Pojišťovna proplácí pouze základní úkon umělého oplodnění a následný přenos embrya do dělohy. Hormonální léčbu a další úkony, které by měly zvýšit pravděpodobnost úspěchu, si platí pacienti sami. Ty úkony přijdou zájemce o početí dítěte v průměru asi na čtyřicet tisíc za jeden pokus.
Neplodnost jako celosvětový problém?
Neplodnost přitom není globálním jevem, týká se převážně jen bílých příslušníků euroamerické populace. S problémem počít dítě se potýká stále více lidí, podle statistik je to v současné době asi patnáct procent párů. Lékaři se dlouho domnívali, že sterilita je jen ženským problémem. Což v posledních letech už neplatí a poměr se začal vyrovnávat. Zjistili, že nejméně u padesáti procent párů je za neplodnost zodpovědná špatná kvalita mužova spermatu. Proč tomu tak je? Domnívají se, že mužské sperma ztrácí kvalitu kvůli olovu v ovzduší, a v neposlední řadě i kvůli ženskému hormonu estrogenu obsaženému ve vodě a v potravě. Určitou roli prý může hrát i nošení příliš těsného prádla.
Metody asistované reprodukce se u nás začaly používat koncem 70. let minulého století a první dítě „ze zkumavky" se narodilo v roce 1983. Celosvětově první dítě počaté „in vitro", jímž je Britka Louise Brownová, už sama porodila dceru. Jenže jak se umělá metoda početí může projevit na dalších generacích, to buhež stále nikdo neví.
Jiří Šťastný
Autor: Redakce PŽ
